Marek Mikláš | Propojuje teorii s praxí a vede studenty k porozumění člověku, profesní jistotě a hledání vlastní cesty v pedagogické práci

Kvalitní a inspirativní výuka si zaslouží ocenění. Děkan Pedagogické fakulty Univerzity Palackého Vojtech Regec i letos uděluje cenu Magister optimus 2026, která oceňuje nejlepší učitele a učitelky fakulty. O nominacích rozhodli studentky a studenti PdF UP, do hlasování se ale může zapojit i široká veřejnost. Vítězové budou vyhlášeni 18. června 2026 na Zahradní slavnosti PdF UP v Uměleckém centru UP. Jedním z nominovaných je i Marek Mikláš. Přečtěte si více o tom, jak přistupuje k výuce a co považuje za nejdůležitější ve své práci!

Kdo je Mgr. Bc. Marek Mikláš, MBA

Marek Mikláš je absolventem magisterské speciální pedagogiky a bakalářské psychologie. Ve své praxi spolupracoval nejprve s lidmi s mentálním postižením, následně s dětmi s poruchami chování jako odborný vychovatel ve Středisku výchovné péče a aktuálně působí jako ředitel Poradenského a krizového centra ve Zlínském kraji, které nabízí podporu dětem, rodinám i osobám v oblasti duševního zdraví, rodinných krizí, domácího násilí a pěstounské péče. Specializuje se na témata prevence šikany, spolupráce škol s poradenskými službami a rozvoj inovativních forem podpory, včetně multidisciplinárního přístupu. Je lektorem projektu Minimalizace šikany, externím pracovníkem České školní inspekce a členem výkonného výboru Rady vlády pro duševní zdraví. Aktivně se zapojuje do odborných debat, konferencí a veřejných diskusí zaměřených na vzdělávání a péči o děti a mládež a jejich blízké. Jeho cílem je propojovat školy, rodiny a odborníky tak, aby děti měly šanci vyrůstat v prostředí, které podporuje jejich zdravý rozvoj a bezpečí.

Co je pro Vás ve výuce nejdůležitější a jak přemýšlíte o vzdělávání a práci se studenty?

Ve své pedagogické práci vnímám výuku především jako prostor pro sebezkušenost, porozumění a hledání vlastního profesního způsobu práce. Nejde mi pouze o předávání informací, ale o vytváření situací, ve kterých si studenti mohou znalosti propojit s vlastním prožíváním a budoucí profesní identitou. Za nejdůležitější ve výuce považuji smysluplnost a praktičnost – aby si studenti neodnášeli pouze teorii, ale především schopnost přemýšlet o situacích v souvislostech a jednat v nich s větší jistotou. 

Ve svém předmětu Dramaterapie a školní klima vycházím z vlastních profesních zkušeností získaných při práci s dětmi s poruchami chování, třídními kolektivy a dalšími skupinami. Tato zkušenost výrazně formovala můj pohled na vzdělávání. Uvědomil jsem si, že mezi tím, co říká teorie, a tím, co skutečně funguje v praxi, může existovat nesoulad. Proto se snažím vytvářet výuku, která studentům umožní tento rozdíl nalézt, pojmenovat a „přetavit“ do praktických dovedností. 

V oblasti dramaterapie studentům nepředstavuji pouze jednotlivé techniky, ale především způsob uvažování nad jejich využitím. Prakticky si společně zkoušíme různé aktivity využívající prvky i dalších expresivních terapií a následně reflektujeme, proč byla konkrétní technika zvolena, k jakému cíli směřovala a jaké mechanismy mohla aktivovat. Důležité pro mě není, aby si studenti odnesli „soubor aktivit“, ale aby porozuměli principu jejich volby. V praxi totiž neexistuje univerzální metoda fungující pro každého a za všech okolností. Každý budoucí odborník si bude postupně vytvářet svůj vlastní styl práce a potřebuje rozpoznat, které postupy odpovídají jeho osobnosti, dovednostem i konkrétní situaci. 

Jeden konkrétní příklad z mé výuky, který by mohl být inspirativní i pro ostatní, souvisí s tématem šikany. Teoretické informace nepředávám izolovaně, ale okamžitě je propojuji s konkrétní situací z praxe. Vstupuji do rolí jednotlivých aktérů – například rodiče, oběti, agresora nebo pedagoga – a prostřednictvím modelových situací studenti sledují, jak se dynamika celého procesu vyvíjí. Následně si role sami zkouší. Jeden student vede rozhovor v pozici odborníka, druhý zaznamenává důležité informace a ostatní reflektují průběh situace. Díky tomu se studenti nesetkávají pouze s teorií řešení šikany, ale také s nejistotou, emocemi a rozhodovacími momenty, které skutečná praxe přináší. Často se ukazuje, že situace, které se v teorii zdají jednoznačné, jsou v reálném kontaktu s člověkem mnohem složitější. 

Právě tato zkušenost mě dlouhodobě utvrzuje v přesvědčení, že cílem výuky nemá být pouze předání znalostí, ale také snížení obav z budoucí praxe. Pokud studenti odcházejí s pocitem, že si dokážou představit vlastní postup a že se mohou opřít o určitou zkušenost, považuji to za důležitý výsledek vzdělávacího procesu. 

Významně mě inspirují také samotní studenti. Vnímám, že každá skupina přináší jinou dynamiku, odlišné otázky i různé úhly pohledu. Mnohdy otevírají témata nebo interpretace, nad kterými bych sám neuvažoval. Připomínají mi také důležitou skutečnost – že to, co je pro mě po letech praxe samozřejmé, nemusí být samozřejmé pro člověka, který se s problematikou setkává poprvé. Studenti mě tím vedou k neustálému hledání srozumitelnějších způsobů vysvětlování a k průběžnému přehodnocování vlastních jistot. 

Za významný formující moment své pedagogické práce považuji zkušenost ze Střediska výchovné péče Domek, Poradenského a krizového centra a aktivit realizovaných přímo na školách. Práce s dětmi a dospívajícími v různých obtížných životních situacích mě naučila vnímat, že za specifickým chováním často stojí složitější příběh, který není na první pohled viditelný. Tato zkušenost ovlivnila nejen můj profesní přístup, ale také způsob, jakým vedu výuku. Snažím se studentům předávat nejen odborné postupy, ale i citlivost vůči člověku a schopnost dívat se pod povrch situací. 

V přístupu ke studentům je pro mě klíčový partnerský vztah a otevřená zpětná vazba. Věřím, že respektující prostředí podporuje aktivitu, odvahu ptát se a ochotu sdílet nejistoty. Nevnímám svou roli jako člověka, který disponuje všemi odpověďmi, ale spíše jako průvodce, který nabízí zkušenost, vytváří prostor k hledání a pomáhá studentům objevovat jejich vlastní profesní cestu. 

Dokáže předávat učivo takovým způsobem, že si jeho obsah pamatuji i několik let po absolvování výuky.

Uveďte, co na kandidátovi nebo kandidátce nejvíce oceňujete:

Jeho unikátní charakter, lidskost, originální, zážitkový a zábavný přístup k výuce, upřímnost (nebojí se jít tzv. s kůží na trh), laskavost, humor, nehodnotící přístup, inteligenci a rozsáhlé vědomosti, hluboký respekt ke všem dětem jako stejně hodnotným lidským bytostem, srdce na pravém místě, odvahu mluvit veřejně pravdivě i o těžkých tématech jako je šikana, psychické problémy, sebepoškozování, domácí násilí, smrt... schopnost vyjádřit pochopitelně i náročné myšlenky a skrze svou praxi inspirovat ostatní. Celkově jeho nezapomenutelnou osobnost!

Je upřímný, pokorný, veselý. Učivo umí předat tak, že si to pamatuji i 3 roky po. To se jen tak nestává. I přestože to byla blokovka, má pozornost nezeslabovala. Wow. Díky!!!

Uveďte alespoň jeden konkrétní příklad z výuky nominovaného učitele/učitelky, který by mohl inspirovat ostatní:

Víte co se stane, když ve vás někdo zanechá, s prominutím, sakra dobrý haló efekt? Stačí vám prvních pár minut z dvoudenní céčkové blokovky, během které se učitel představí tak specifickým způsobem, že máte pocit, že na něj nezapomenete do konce svých dní! Myšleno v tom nejlepším slova smyslu, samozřejmě.

Blokovka začala tím, že jsme skrze připravené otázky poznávaly jeho. Abychom se v hodině cítili bezpečně, musíme vědět, kdo stojí před námi. Je to myšlenka, kterou se snažím řídit už i já.

Napište, co Vám nominovaný pedagog/pedagožka předal/a pro život nebo pro budoucí povolání:

Předal mi toho tak moc, že zde asi nezvládnu vypsat všechno; takže se bude jednat pouze o výběr (a i tak je toho požehnaně). I přes to, že ústředním tématem tehdejší výuky byla šikana a klima ve třídě, tak jsem si přenesla moc důležitou myšlenku do své práce s předškolními dětmi v dětské skupině. Ať už náročná situace (nejen šikana) dopadne jakkoliv, tak se pořád jedná pouze o děti, které stále potřebují cítit dostatek lásky a přijetí od dospělých, a proto je třeba konflikt s nimi respektujícím, avšak důsledným způsobem vyřešit, a poté dodat důležitou větu: "I přes to, co se stalo, tě mám pořád rád! Chci, abyste věděli, že ať jste něco udělali dobře, či špatně, jste pro mě všichni stejně důležití!." Toto bych také ráda jednou využila i při výchově svých vlastních dětí.

Následující body se také snažím aplikovat již v praxi:

- Nevytvářej si v životě zbytečně předsudky a domněnky, není to k užitku.

- Vždy buď upřímný, jdi rovnou s kůží na trh, na nic si nehraj.

- Na univerzitě si vybírej různé typy praxí s různou klientelou, aby jsi poznal, co jsou tvé silné a slabé stránky a zjisti, s jakou klientelou pracovat (ne)chceš.

- Znej dobře kompetence své role v práci (např. jaké informace musíš vědět, co nemůžeš sdílet dál, zda a koho informovat když se něco závažného stane...), aby ses zbytečně nedostal do úzkých.

- Vytvářej si dobré kontakty z různých oborů už během studia. Jednou se ti mohou hodit.

- Neptej se na tři otázky najednou, v klidu si počkej na odpověď.

- Empaticky se napoj při diskuzi na druhého, zrcadli a pokud si nejsi jistý odpovědí tázaného, tak používej větu: "Rozumím tomu správně, že?...." a parafrázuj.

- Neexistuje rozhovor bez chyby. Pořád jsme jen lidé a učíme se celý život.

- Formulace slov má obrovskou váhu. Záleží vždy na tom, jak přesně to položím a s jakým záměrem.

- Vyber si k práci s dětmi pár tebou nejoblíbenějších aktivit, které skrze praxi neustále kreativně vylepšuj a dovol si improvizovat.

- Praxe je důležitější než teorie.

- Neboj se ptát a říkej své názory nahlas.

Pokud chci, aby například nějaká aktivita bavila druhé, musím ji upravit tak, aby bavila mě. To je základ.

Doplňte cokoliv dalšího, co může podpořit Vaši nominaci:

Ráda bych vyjádřila své přání, aby pan magistr Mikláš učil na Pedagogické fakultě mnohem více, aby jeho přístup ve vyučování zažilo co nejvíce studentů (a to nejen na Cé předmětu "Dramaterapie a školní klima"). Protože to fakt stojí za to...

Na hodinách jsem se cítila bezpečně, bavilo mě to a získané zkušenosti využívám dál. Co víc je třeba? Za mě nic...